V článku „Brzdit s Green Dealem navrhují už i odborníci na klima“ se autor snaží vyvážit postoje „klimatických skeptiků“ a „zastánců rychlé dekarbonizace“ tím, že je staví na jednu úroveň: jako kdyby šlo o dva opačné extrémy. Takové srovnání je ale velmi problematické. Pasivní rezignace na snižování emisí – například návrh nemít vůbec žádný klimatický cíl – není „opačným pólem“ ambiciózní klimatické politiky. Jde o úplně jiný druh postoje: jeden znamená aktivní úsilí řešit hrozbu, druhý její ignorování. Stejně jako nemůžeme stavět na roveň popírání vědeckých faktů a jejich respektování, neměli bychom z relativismu dělat rámec pro veřejnou debatu.
Problém důvěry v ambiciózní cíle snižování emisí neukazuje na jejich “ustřelenost”, jak text naznačuje - cíl klimatické neutrality do roku 2050 je vědecky podložený - ale na potřebu spravedlivějších opatření na cestě k nim. Evropské vlády stále dotují fosilní paliva více než obnovitelné zdroje, a Česko z veřejných prostředků každoročně vyplácí na fosilních dotacích desítky miliard korun. Přesto podle dat Eurostatu z tohoto roku 81 % Evropanů (51% Čechů) nadále podporuje cíl klimatické neutrality do roku 2050. Oslabení důvěry občanů v klimatická opatření v Česku souvisí především s jejich politizací, nejasnou dlouhodobou strategií, nedostatečnou komunikací a tím, že náklady často nesou zranitelné skupiny.
Autor v textu tvrdí, že automobilky samy žádají přehodnocení cíle na zákaz spalovacích motorů od roku 2035. Už ale nedodává, že protestují zejména kvůli vlastním investičním nákladům, nikoli kvůli nemožnosti transformace. Podle letošní analýzy organizace Transport & Environment jsou všechny hlavní evropské automobilky na cestě ke splnění emisních cílů pro roky 2025–27. Německý tlak pokračování prodeje hybridů i po roce 2035, tedy aut, které dále potřebují fosilní paliva a prodlužují životnost spalovacích technologií, je výhodný pro průmysl, nikoliv už nutně pro daňové poplatníky. Podpora elektrifikace zároveň motivuje automobilky k výrobě dostupnějších, menších vozů a podporuje rozvoj potřebné infrastruktury, zatímco prosazování alternativ, které tyto cíle nenaplňují, je výrobně neefektivní a de facto udržuje závislost na spalovacích technologiích i fosilním průmyslu.
Článek správně poukazuje na vysoké náklady spojené s dekarbonizací. Je ale třeba srovnávat férově: náklady na „nedělání ničeho“ budou astronomické. Připomeňme, že klimatická krize má dalekosáhlé dopady a - jak varuje také NATO - je bezpečnostní hrozbou a “multiplikátorem krizí”, jako jsou konflikty o zdroje, masová migrace nebo přímé ohrožení ekosystémů. Pro její zmírnění je nezbytné udělat maximum možného a to, že to “nedokážeme úplně“, není argumentem proti. Naopak, zpochybňování ambiciózních cílů podkopává snahy situaci aktivně řešit. Investice do dekarbonizace jsou zároveň investicí do prevence, budoucí stability a evropské soběstačnosti.
Úplná dekarbonizace je technicky složitá, ale nikoli nereálná. Scénáře IPCC i IEA ukazují, že kombinací energetické efektivity, obnovitelných zdrojů, technologií pro zachytávání uhlíku a změny spotřebitelského chování je dosažení nulových emisí možné. V některých sektorech – například v ocelářství – jde o výzvu, ale právě zde dnes dochází k vývoji nízkoemisních technologií s podporou EU.
Při následování ambiciózních zelených cílů je vždy klíčové hledat spravedlivou cestu, která nezatíží zranitelné domácnosti. Právě proto jsou potřeba dlouhodobé strategie a systémové změny. Větší smysl má vést veřejnou debatu právě o nich, spíše než podněcovat rezignaci. Potřebujeme zkrátka méně relativismu a více odvahy.
Zdroj obrázku v úvodní grafice: sustainability-directory.com
