Únorové zasedání Rady EU se zaměří na téma konkurenceschopnosti. Evropské lídry sice tentokrát nečeká žádné hlasování, místo toho budou ale řešit klíčovou otázku: má Evropa chránit průmysl tím, že zpomalí dekarbonizaci, nebo tím, že ji zvládne chytřeji než ostatní? Při hledání odpovědi přitom bude potřeba balancovat potřeby průmyslu s klimatickými cíli a strategickou odolností, s probíhajícím vyjednáváním o novém evropském rozpočtu na pozadí. Česká debata se zatím soustředí hlavně na cenu emisních povolenek. Právě tento pohled ale může být pro český průmysl pastí. Zkušenost posledních let ukazuje, že zmírňování klimatických pravidel nevede automaticky k lepším podmínkám – naopak konzervuje problémy a posiluje ty, kteří jsou už dnes napřed.
Do diskuse o konkurenceschopnosti evropského průmyslu přispěl český premiér Andrej Babiš už před samotným setkáním, když obeslal své partnery a partnerky dopisem s poměrně konkrétními požadavky na změnu systému emisních povolenek. Právě ty spojuje premiér s konkurenceschopností průmyslu – hlavně proto, že je jejich cena vyšší, než se před šesti lety předpokládalo. Na úrovni EU se o nich ale bude diskutovat později, až dojde na plánovanou revizi povolenkové směrnice.
O čem se už premiér v dopise nezmiňuje, je skutečnost, že část průmyslových firem dosud náklady spojené s povolenkami nenesla, nebo ne úplně. Energeticky náročné firmy, které jsou takzvaně ohrožené únikem uhlíku – hrozí u nich riziko přesunu mimo unijní trh – totiž doposud dostávaly valnou část povolenek zadarmo. V některých letech hodnota bezplatně přidělených povolenek překročila výnosy z prodeje těch řádně dražených, a na konci druhé fáze (zhruba mezi lety 2009 – 2012) firmy dostaly dokonce víc povolenek, než kolik vůbec vyprodukovaly emisí.
Takové schéma přirozeně nebylo příliš motivační pro to, aby průmyslové firmy chystaly dekarbonizační plány a snižovaly emise. Je to vidět na rozdílném vývoji energetického sektoru, který začal za povolenky platit v plném rozsahu už dříve – a jeho emise od roku 2012 v celoevropském měřítku klesly asi na šestinu. Jakkoliv pomalejší tempo historické dekarbonizace v průmyslu není způsobené jen bezplatnými povolenkami (průmyslové emise mj. do určité míry závisí na emisní náročnosti právě energetického mixu), jisté je, že se tento nástroj neosvědčil – ani pro dekarbonizaci, ale ani pro podporu zemí jako je Česká republika. Průmyslové firmy ve státech jako Německo, Francie, Itálie a Španělsko totiž na výše popsaném systému vydělaly více.
Jde přímo o učebnicový příklad toho, proč zmírnění evropské regulace neznamená automaticky lepší podmínky pro průmysl, nebo aspoň pro ten český. Volání po rozvolnění společných dekarbonizačních pravidel může skončit tak, že se pro české firmy problém vysokých emisí oddálí v čase, ale nevyřeší. Evropská i mimoevropská konkurence nám mezitím může technologicky i investičně utéct. Nemluvě o tom, že problémy českého průmyslu jsou hlubší a souvisí i s demografickým a socio-ekonomickým vývojem v zemi, jak upozorňuje třeba byznysová iniciativa Druhá ekonomická transformace: “Transformační model devadesátých let, založený na výhodné geografické poloze, levné a zároveň kvalifikované pracovní síle a ve své době dostatečné infrastruktuře, je dnes však už vyčerpaný.”
Systém bezplatných povolenek má od letošního roku postupně začít nahrazovat takzvané uhlíkové vyrovnání na hranicích, které by mělo “vyrovnat” vyšší náklady evropských producentů u vybraných komodit, jako je třeba ocel, hliník nebo hnojiva, a ochránit je před levnější mimoevropskou konkurencí. A další podpora by mohla přijít třeba v chystaném aktu o akceleraci dekarbonizace průmyslu, který se má zabývat i podporou odbytu čistých technologií a komodit evropské provenience, tedy opět chránit odpovědný evropský průmysl před příliš levným dovozem zejména z asijských zemí. Dekarbonizaci českého průmyslu by mohla pomoct řešit i zacílená podpora, obdobná tomu, jak byl zamýšlen dosavadní Modernizační fond, se kterým se ale po roce 2028 už nepočítá. Možná je tedy škoda, že se český premiér ve svých úvahách zasekl u letošní ceny povolenek a nedívá se trochu víc dopředu.
Transformace evropského průmyslu nemusí pro Českou republiku znamenat ztráty, pokud ji dokáže uchopit aktivně. Přechod od bezplatných povolenek k cílené ochraně a podpoře čistých technologií nabízí příležitost narovnat podmínky i podpořit investice, které český průmysl potřebuje. Klíčové je nepodlehnout iluzi, že návrat k minulým nástrojům vyřeší strukturální problémy, které jsou mnohem hlubší.
