České teplárenství se proměňuje. Konec využívání uhlí jako paliva, které bylo dosud dominantním zdrojem tepla pro české domácnosti, společně s postupným snižováním emisí, znamená pro tuzemské teplárny nezbytnost modernizace. Ta by mohla probíhat efektivně, pokud by se teplárny mohly držet jasného plánu a strategie přechodu k nízkoemisním zdrojům. Protože ale žádný jednotný plán neexistuje a nízkoemisní zdroje navíc nejsou státem jednoznačně podporovány, jsme místo toho svědky tápání a polovičatých řešení.

České teplárny nejčastěji jako náhradu uhlí volí fosilní plyn, jehož využití je dlouhodobě neudržitelné. Z nové analýzy Centra pro dopravu a energetiku a Fakt o klimatu vyplývá, že přes dvě třetiny tepláren přechází z uhlí na fosilní plyn či jeho kombinaci s jinými palivy (např. TAP, komunální odpad, biomasa), případně spalování biomasy (často opět v kombinaci s dalšími palivy). Biomasa se sice legislativně řadí mezi obnovitelné zdroje, při jejím spalování se ale uvolňuje CO2 a další zdraví škodlivé částice (NOx, PM10, PM2-5) a z pohledu kvality ovzduší je srovnatelná nebo problematičtější než plyn. Naopak ve zcela zanedbatelné míře se objevují další nízkoemisní obnovitelné zdroje a využití tepelných čerpadel. Ta přitom výrazně snižují spotřebu CO2, omezují závislost na fosilních palivech - mohou mimo jiné využívat zdroje jako teplo z čistíren odpadních vod či odpadní teplo z průmyslu - a zároveň umožňují teplo vyrábět levněji.

Proč se tedy navzdory jasným klimatickým závazkům české teplárenství nadále upíná k fosilním či emisním zdrojům namísto skutečné modernizace, na níž má navíc dnes bezprecedentní objem finanční podpory z EU? Co brání jeho rychlejší a efektivnější transformaci?

Podle zmiňované analýzy je to především:

• Nedostatečný regulační rámec – neaktuální Státní energetická koncepce (z roku 2015) stále předpokládá dominanci uhlí a plynu a není v souladu s evropskými cíli ani národními závazky.
• Nízká míra podpory bezemisních řešení – systém dotací není nastaven podle emisního přínosu, což vede k podpoře projektů s nižším dlouhodobým přínosem pro klima.
• Technická a institucionální omezení – infrastruktura je často nekompatibilní s nízkoteplotními zdroji, chybí data o potenciálu geotermie či odpadního tepla a obce nemají dostatečné kapacity na plánování a realizaci projektů.

Odstranění těchto překážek je zodpovědností české vlády, která ale zatím namísto řešení problémů označuje klimatickou krizi za ukončenou. Pokud má české teplárenství projít skutečnou modernizací a ne pouze výměnou jednoho problému za jiný, je nezbytné aktualizovat strategické dokumenty, cílit veřejnou podporu podle reálných emisních přínosů a systematicky rozvíjet bezemisní zdroje tepla. Bez jasného směru, dlouhodobé vize a politické odvahy hrozí, že promarníme nejen historickou příležitost k transformaci sektoru, ale i veřejné prostředky, které měly sloužit k ochraně klimatu a zdraví lidí.