Evropská komise se ujímá svého mandátu v době, kdy čelíme souběhu globálních krizí. Bezpečnostní hrozby, riziko ekonomické stagnace a ztráty konkurenceschopnosti nebo obavy z prohlubujících se nerovností ve společnosti jsou umocněné pokračující klimatickou změnou, která jejich následky ještě zhoršuje. Sama pak přináší nová rizika a ztráty, jak je patrné (nejen) na opakovaných ničivých povodních a jiných projevech extrémního počasí. Řešení v podobě přijímání adekvátních mitigačních a adaptačních opatření klade velké nároky na akceschopnost a odpovědnost nové Komise. Bude také vyžadovat dostatek odborných kapacit i investičních prostředků. Jaké konkrétní priority by si Komise měla stanovit, pokud chce během svého mandátu skutečně posílit ochranu klimatu?
Evropská unie má závazný cíl dospět do roku 2050 ke klimatické neutralitě, zatím ale není jasné, jak toho chce dosáhnout. Tato nejistota se podepisuje i na tempu investic do potřebných opatření a na strategickém rozhodování investorů o tom, kam umístit svoje dekarbonizační projekty. Klíčoví evropští komisaři se veřejně zavázali předložit v prvních 100 dnech působení návrh nových klimatických cílů pro další dekádu, tedy do roku 2040. Evropský vědecký poradní orgán pro klima už dříve doporučil, aby se tento cíl pohyboval mezi 90 - 95 % snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990.
Spolu s novým závazkem by Evropská komise měla předložit i strategii, jak těchto milníků dosáhnout. Hlavním pilířem by mělo být zajištění dostatku bezemisní a finančně dostupné energie v Evropě. Zatím není jisté, jakou podobu bude mít takzvaná Dohoda pro čistý průmysl (Clean Industrial Deal) a zda bude spolu s ní předložen i podobný balíček opatření, jako v byl minulém období Fit for 55, tedy revize stávajících předpisů upravujících například cíle pro obnovitelné zdroje či energetickou účinnost. Jak samotná strategie, tak i jednotlivé sektorové milníky by přitom měly být v souladu s celkovým ambiciózním cílem pro rok 2040.
Minulá Komise prosadila koncepční změny v evropské ochraně klimatu, ze kterých mimo jiné vyplývá povinnost členských států zlepšit své klimaticko-energetické plánování a koordinovat své dekarbonizační plány napříč Evropskou unií. Stěžejním bodem jsou vnitrostátní plány pro oblast energetiky a klimatu, které by měly být kvalitní, dostatečně ambiciózní a vzájemně provázané – a také by podle nich měly státy skutečně postupovat. Tento systém spolupráce má zatím značné mezery, jak dokazuje i běžící řízení pro porušení povinností (infringement), který Komise zahájila v listopadu 2024 se třinácti členskými státy, které zatím do svých klimaticko-energetických plánů nezapracovaly potřebné změny. Pro novou Komisi bude klíčové tuto situaci vyřešit a systematicky dbát na správnou implementaci klimatických opatření. Plány, které se nepromítají do reality, zůstávají jen hezkým slohovým cvičením na papíře, což by znamenalo vážné ohrožení autority Komise i pověsti celé Evropské unie na mezinárodním poli.
Dodatečné náklady na dekarbonizaci evropské ekonomiky podle existujících plánů do roku 2030 odhadla Evropská komise už dřív na 1,7 až 2 % evropského HDP ročně. Dá se očekávat, že pro další dekádu budou potřeba dodatečné náklady srovnatelné, ne-li vyšší (v důsledku dekarbonizace odvětví, ve kterých je snižování emisí technologicky náročnější.) Tyto finanční potřeby by se měly promítnout do Víceletého finančního rámce (MFF), případně by MFF měl být posílen o dodatečné zdroje. Debatu o dodatečných zdrojích otevřel už komisař Hoekstra příslibem úpravy energetických daní a daňového zohlednění externalit fosilních paliv. Další prostředky pak může přinést i omezení fosilních dotací, jejichž výše se v roce 2022 v Evropské unii téměř zdvojnásobila a přesahuje 120 mld. EUR ročně.
Opatření související s ukončením využívání fosilních paliv a přechodem na obnovitelné zdroje se mohou v praxi dotýkat běžného života lidí různými způsoby. Evropský systém je vybudovaný na principu subsidiarity, což znamená, že by si se sociálními dopady takových opatření měly účinně poradit členské státy. Stále výrazněji se ale projevuje, že je potřebná role Evropské unie přinejmenším v koordinaci podpůrných opatření nebo ve vytvoření vhodného rámce pro podporu zranitelných skupin obyvatel ze strany členských států, jak se ukazuje například v otázce energetické a dopravní chudoby. Sociální dimenze evropských dekarbonizačních politik by se také neměla vyhýbat otázce participace veřejnosti a naopak by s ní měla strategicky pracovat tak, aby přispívala ke snižování nerovností nebo lepší kontrole a efektivitě klimatických opatření.
Minulá Komise za sebou zanechala viditelnou stopu například v podobě Evropského klimatického zákona a v revizi klíčových směrnic v ochraně klimatu, jako je úprava emisních povolenek (ETS), obnovitelných zdrojů (RED) nebo energetické účinnosti (EED). Už během mandátu minulé Komise se ale ukázalo jako potřebné promítat klimatické cíle průřezově například do oblasti regulace financování, požadavků na výrobky, stavby nebo dopravní prostředky. Klimatické cíle přitom předpokládají, že se souběžně budou uplatňovat i jiné zásadní přístupy k ochraně životního prostředí a udržitelnosti, jako je ochrana biodiverzity, principy cirkulární ekonomiky nebo i adaptační opatření. Všechny tyto principy by měly být uplatňovány společně napříč klíčovými ekonomickými oblastmi, od požadavků na nové výrobky přes zadávání veřejných zakázek po územní plánování. Složení nové Komise napovídá, že se chce vydat touto cestou průřezového promítání ochrany klimatu a udržitelnosti do jednotlivých agend, bude však náročné zajišťovat soulad a vzájemnou synergii jednotlivých opatření.
Autor fotografie v úvodní grafice: © EU/Dati Bendo, licence Creative Commons
